Uvědomili jste si někdy, že naše děti bývají často terčem našich špatných nálad a zážitků? Dovolili byste si někdy zvýšit hlas na vašeho šéfa, protože vás neposlouchá, nebo dělá něco, co se vám nelíbí? S největší pravděpodobností ne, tak proč si to dovolíme k našim vlastním dětem?
Děti a nervy ze železa?
Vychovávat děti kolikrát obnáší mít nervy ze železa a notnou dávku trpělivosti. Leckdy nám však vlivem špatné nálady, mrzutosti nebo obav právě ona trpělivost dojde, nebo se nám nervy ze železa prostě utrhnou a my se pak máme tendenci utrhnout na naše děti. Fungují jako hromosvod, po kterém se svezou naše momentální problémy a negativní emoce, které se v nás nakupily. Jenže na rozdíl od hromosvodu nejsou naše děti pro svod našich vnitřních blesků nastaveny. Protože však s námi rodiči tráví většinu volného času, jsou první na ráně, i když vlastně za nic z toho, co se nám právě odehrává v hlavě, nemůžou. Svádíme pak náš hněv na ně a jejich dětské prohřešky. Není to však vůči nim přinejmenším nespravedlivé? Je. A my rodiče si to velmi dobře uvědomujeme a jestli ne, měli bychom, abychom s našimi emocemi byli schopni pracovat. Vždyť kdo je nám bližší než naše milované ratolesti? A to je právě ten kámen úrazu.
Co dělat, když do nás vjede vztek?
Jako lidé máme totiž přirozený sklon nejvíce ubližovat lidem, které zároveň nejvíce milujeme. Možná si říkáte, že na tom něco je. Ale proč tomu tak je? Jsme si totiž moc dobře, i když jen podvědomě vědomi, že nám náš výbuch odpustí. To k výše zmíněnému nadřízenému bychom si na takové chování netroufli. Mohli bychom totiž díky tomu přijít o práci, a to přece nemůžeme riskovat. Neměli bychom ale o nic víc riskovat postupné zpřetrhání silných pout s našimi dětmi, i když víme, že zanedlouho na náš hněv zapomenou, nebo se vám dokonce omlouvají za něco, čemu ale ani trochu nerozumí. V jejich hlavičkách se jim však každé naše neopodstatněné rozhorlení ukládá. A to je hodně smutné zjištění. Jak tedy zabránit tomu, abychom si uvědomili, co děláme, ještě předtím než to uděláme? To je sice velmi těžká záležitost, ale není nereálná. Stačí se jen včas zastavit, nadechnout a vzpamatovat se dřív, než vypustíme z úst slova, která již zpátky nepochytáme.
Než do vás tedy stačí vjet vztek a budete si chtít zchladit žáhu právě na vašem dítěti nebo i protějšku, umlčte sami sebe. Jakmile zjistíte, že zrovna nejste dobře naladěni, nejdříve si to přiznejte, uklidněte se a zběsile nehledejte chyby na druhých, abyste si ulevili. Ona totiž pozdější lítost a občas i slzy nejsou již k ničemu dobré.
